Špeh

pro Triumvirát - červenec 2019




Hospoda vypadala ideálně. Kus od hlavního náměstí, čisté pokoje a v rohu lokálu stůl s několika štamgasty. Skvělá základna pro podrobnější průzkum města.

“Těší mě, že pokoj pánovi vyhovuje,” drmolil hostinský. “Až si pán trochu vydechne po cestě, v kuchyni je pár čerstvých kohoutků. Jak by si je pán přál připravit k večeři?”

Byl jsem myšlenkami jinde a tak jsem jen odvětil: “S vumprlněmi, samozřejmě.”

Probudil jsem se s hlavou bolavou jak střep a přivázaný na skřipci. Pokus rozhlédnout se kolem mě přiměl k bolestivému výkřiku.

“Ááá, vážený pan špeh se nám probudil,” ozvalo se někde za mou hlavou.

“Zlořečený buď darebák, se kterým sis mě spletl,” zaskučel jsem.

“Čerta starého jsem se spletl,” ušklíbl se můj věznitel. O kousek popošel a mně se do zorného pole dostala jeho uniforma. Šarži jsem nerozpoznal.

“Hlupáku nedomrlý! Jsem počestný obchodník!”

“Hospodský od Korbele tvrdí něco jiného.”

“Ta prolhaná krysa, které se zachtělo zmocnit se mého skromného majetku,” zaštkal jsem. “Jak si může dovolit mě obvinit ze špionáže?”

No vážně, moje krytí nemělo jedinou skulinu, netušil jsem jak mě odhalil.

“Objednal si kohoutka s vumprlněmi!” upozornil mě strážný.

“Ten nactiutrhačský vepř!” začal jsem se automaticky bránit, ale pak jsem se zarazil. “A proč bych neobjednal? Vždyť je to naše národní jídlo?”

“Pff,” ušklíbl se strážný, “jedls vůbec někdy vumprlně? Národní, nenárodní, ty může dobrovolně pozřít jenom špeh, co se chce vydávat za našince.”