Podat pomocnou ruku

Taková drobná hříčka jako příspěvek do této soutěže.

Na pohřbu

Drabble pro Julii

Sešli se čtyři.

Šedý. Stříbrný. Bílý. Zelený.

Nejdřív jen rozpačitě postávali.

Jakoby nevěděli co dělat.

Jeden druhému se nejistě vyhýbali pohledem.

Váhali.

A pak si Šedý odkašlal.

“Byl jsem slabší než On. Stejně jako tady kolega,” pokývl hlavou ke Stříbrnému.

“Znám zákony logického koloběhu, takže jsem chápal, že i on mu musí někdy podlehnout.”

Bílý a Zelený sklopili pohledy.

“Jenže,” povzdechl si Šedý, “On byl přece jen jiný. Jeho porážka byla logická a přesto tak překvapující.”

“Bez něj už nic nebude jako dřív.”

Přitakali. Povzdechli.

A pak tam v tichém srozumění stáli a mlčeli.

Kámen, Nůžky, Papír, Ještěr… bez Spocka.

Láska

Drabble pro Julii.

Probudila jsem se vyděšená a zmatená. Dezorientovaná. A pak jsem automaticky zamířila sem.

Na té houpačce jsme se poprvé políbili a já tam pak zapomněla růži, kterou mi přinesl.

Seděli jsme na ní, když mě požádal o ruku, i když jsem mu říkala, že čekám dítě.

Je to naše houpačka.

A my dva spolu strávili tolik let, že jeden o druhém víme všechno.

Nevyhnutelně očekávám, že sem přijde i teď. Po pohřbu.

Nezklamal.

Hlavu má skloněnou a ramena skleslá. Pláče.

Poprvé od zmrtvýchvstání se ve mně probudí nevyhnutelný instinkt.

“Mozky!” mumlám tiše a vyrážím.

Ten jeho mi bude určitě chutnat.