Rukopis nalezený pod vrcholem

fandom: Pán Prstenů

přístupnost: bez omezení

varování: Biologicky monogamní elfové!

shrnutí: Elfové versus meteorit.

prohlášení: Povídka nebyla napsaná za účelem zisku, svět patří J.R.R. Tolkienovi a jeho dědicům.

prohlášení č. 2: Podle mého zdroje, který si tu esej narozdíl ode mne přečetl, je elfská monogamie kanonicky podmíněná jen psychologicky a společensky, ale předpokládejme, že i na té biologické podmíněnosti může něco být.

poznámka: Autorka děkuje Julii a Garymu za mnoho podnětných diskuzí.

poznámka č.2: Klišé - přírodní katastrofy

Jsem Galadriel. Narozena v Prvním věku z Finwëho rodu. Vůdkyně Vzpoury Noldor. Nositelka jednoho ze Tří. Přeživší po Ambar-metta.

Konec světa jsme si všichni představovali jinak. Těch, kdo přežili bylo jen devět. A nikdo z nás neví jistě, co se stalo. Letící hvězda se na obloze objevila v polovině našeho výstupu na Ingwa-oron. Někteří z nás se v tu chvíli chtěli vrátit, neboť ji pokládali za špatné znamení, ale většina byla fascinována a chtěla co nejdřív vystoupat na vrchol a odtamtud pozorovat dění. Neboť nebylo v dějinách všech věků světa zaznamenáno nic, co by se letící hvězdě podobalo.

Sotva den pod vrcholem jsme nocovali v jedné z četných jeskyní, kterými je Ingwa-oron protkána, když se zachvěla země a naše útroby zachvátil strach.

Píseň světa byla náhle plná falešných tónů. Seděli jsme mezi pevnými kamennými stěnami. Hleděli jsme jeden na druhého a mlčeli. Neprojevili jsme strach, neboť se nesluší, aby elfové, prvorození a neumírající, projevovali strach. Prach, který zvenčí do jeskyně pronikal, nás nakonec zahnal hloub do útrob hory. Tenkrát jsem ještě nalézala útěchu v přítomnosti svých přátel. Všechny jsem znala tak dlouho. Znala jsem jejich rodiny, jejich ambice. Poznala jsme je ve vší skvělosti, kterou se vznešený elf smí přiodít. V nitru hory jsem poznala i jejich druhou stránku. Unavená, špinavá stvoření vrhající kradmé pohledy k cestě ven.

Každý z nás to zkusil. Ale než prach sedl, neprošli jsme víc než tucet kroků než nás dráždivý kašel přiměl se vrátit k prameni, u kterého jsme rozbili své ležení.

Nakonec nás ven vyhnala tenčící se zásoba lembasu. Svět se změnil. Letící hvězda zmizela z oblohy. A z hory Ingwa-oron se stal ostrov uprostřed kalných vod.

Matné slunce v prašném oparu shlíželo na neklidnou hladinu posetou plujícími troskami krajiny. Jen pahýly větví zbyly z Mallornových hájů. A mrtví ptáci už víc nezazpívali.

Ale ještě v tu chvíli jsme si i v obrazu bídy a bolesti podrželi naději. Tam někde musel přežít někdo další. Eru by přece nedopustil tak děsivou a dokonalou zkázu svého díla.

Faileon první sklopil zrak a odešel zpátky do jeskyně. V podzemním prameni ze sebe smyl všechnu špínu a usedl do odlehlého výklenku, aby se věnoval rozjímání a nechal svého ducha růst.

My ostatní jsme ještě čekali. Doufali. Hlídali až se na obzoru objeví loď, narychlo sbitý vor, nebo alespoň trosečník v koruně plovoucího stromu.

Naše očekávání však zůstala nenaplněna. Jak vody příliš pomalu opadaly, nezbylo nám než smířit se s myšlenou, že jsme poslední, kteří přežili. Poslední výhonky elfské rasy. Možná poslední živoucí rozumné bytosti vůbec. Děsí nás to natolik, že o tom nedokážeme mluvit.

Já sama jsem stará. Dávno, dávněji než jsem opustila svého životního druha, mě přešla potřeba cítit skutečnou tělesnou blízkost. Brzy potom, co jsem dala život našim dětem, nechala jsem svého ducha růst na úkor vlastní tělesnosti. Ale elfové neumírají. Naše vnitřní orgány nepodléhají zkáze, ani když je duchovně přerosteme. Stále bych byla schopna rodit děti. Znovu zaplnit svět rozumným životem. Porodit ruce, které se budou starat o zahrady a lesy. Porodit ústa, která budou zpívat písně, ve kterých je zachována moudrost a minulost našeho lidu. Přivést na svět novou generaci. Byla bych toho fyzicky schopna, ale svého milovaného Celeborna, jediného možného otce svých dětí, jsem nechala tak daleko za sebou, že pro mě byl nedosažitelný ještě předtím, než skončil svět.

Lindir mě chápe. I druhá polovina jeho duše zůstala za mořem. Když spolu vykopáváme kořínky, sdílíme tichou melancholii společného osudu.

Finde nikdy nepoznal Středozem, stává na čáře přílivu. Jako by svou přítomností mohl vodu přimět, ať ustupuje rychleji. Voda nedbá. Finde se oženil v poměrně pozdním věku. Když jsme se připravovali na naši malou zábavnou výpravu na vrchol Ingwa-oron, čekala jeho žena jejich první dítě. Proto nešla s námi. Nemusím se ho na to ptát. Vím, že lituje, že nezůstal s ní. Ve městě v údolí.

Všichni známe jeden druhého příliš dobře. Přátelé skrze staletí. Ale trávit věčnost s tak nemnohými společníky? Není to příliš krutý osud?

Mirimon a Cuile se to pokusili změnit. Pokusili se prolomit předurčení. Ulehli spolu, ačkoli k sobě nepatřili. A stihl je za to samozřejmý trest. Pohřbili jsme je pod vrcholem, aby jejich hroby nevyplavila voda, kdyby znovu stoupla.

Předurčení. Jen nám elfům bylo lze poznat jediné a nefalšované hlubiny vzájemného a nezlomitelného splynutí ducha i těla. Nádherných pocitů, že existuje ten druhý, ke kterému navždy patříme. Ten druhý a jediný, se kterým jsme svázáni navěky. A to nelze změnit.

Devět nás uvízlo na ostrově uprostřed vod. Devět polovin devítí párů. Všichni jsme sami. Sami zůstaneme.

Ale možná, když Eru dá, probudí se v novém světě, vystoupivším z vod, i nová rasa. Rasa, které budeme moci předat svou moudrost. Která bude poslouchat naše příběhy. Rasa, jíž se máme stát učiteli. Rasa, která dá smysl našemu přežívání.

Doufám.

Ale už nevěřím.