Mezi námi koblížky 1 - První den

První ze série povídek volně inspirovaných seriálem Stargate.

Aneb, co by se stalo, kdyby na území České republiky bylo objeveno zařízení umožňující cestování na cizí planety.

Kobliha (nářečně koblih, zdrobněle koblížek) je kynuté pečivo, které se tepelně upravuje smažením. Kobliha má tvar lehce zploštělé koule, obvykle s ovocnou marmeládovou náplní. Speciální varianty mohou obsahovat i puding nebo nugát. Smaží se ve vysoké vrstvě oleje do tmavě zlaté barvy. Hotová se obvykle sype cukrem, případně polévá cukrovou či čokoládovou polevou.

V anglicky mluvícím světě je pečivo podobné koblize, takzvaná “kobliha s dírou", označováno jako "donut". Ve skutečnosti má však spíše tvar toroidu.

Po promoci jsem si dva měsíce prohlížel inzeráty. Netušil jsem, že sehnat práci bude tak náročné. Ale jak jsem zjistil, na absolventa bez praxe nikde s otevřenou náručí nečekají.

Samozřejmě, že jsem s pečlivostí sobě vlastní provedl všechny ty věci, které je doporučováno při hledání práce udělat. Rozhodil jsem sítě mezi známé a rodinu. Sestavil několik verzí životopisu. Kdybyste mě vzbudili o půlnoci, okamžitě bych zformuloval motivační dopis na libovolnou pozici.

Všechno to bylo k ničemu.

Okolí mě uklidňovalo. Je normální chvíli hledat. Ale práce je dost, stačí vytrvat. Nakonec se to zlomí. Určitě, zcela určitě najdu skvělé zaměstnání.

Jenže s každým dalším dnem, kdy mě ani nepozvali na žádný pohovor, jsem propadal hlubší beznaději.

Možná právě proto jsem si toho inzerátu všiml.

Nenápadný. Strohý. Sliboval zajímavou práci v mezinárodním kolektivu univerzitního prostředí. Do poněkud vágně formulovaných požadavků jsem se vešel. Neměl jsem co ztratit. Tak jsem tam zavolal.

“Dobrý den, volám ohledně inzerátu…” začal jsem sebevědomým tónem, sotva se odmlčel vyzváněcí tón.

“Prosím nezavěšujte, jste v pořadí,” přerušil mě strojově chladný hlas. Ozvala se hudba. Čekal jsem. Začal jsem si pobrukovat do rytmu. Ten hudební motiv jsem znal! Jasné Star Wars! Když se motiv změnil, rozeznal jsem ústřední melodii seriálu Firefly. Začal jsem se na poslech soustředit a postupně poznal ještě půltucet melodií z různých filmů a seriálů. Samé sci-fi. A já mám sci-fi rád.

Čekal jsem snad dvacet minut, ale ani mi to nepřišlo. Tak zapáleně jsem si pobrukoval s hudbou, že jsem minul okamžik, kdy hudba přestala hrát, a převzal si mě živý operátor. Tedy, operátorka.

“Dobrý den, jak vám mohu pomoci?”

“Tá-da-da-ehm,” zarazil jsem se uprostřed taktu. “Dobrý den,” řekl jsem znatelně méně sebevědomým hlasem než na poprvé, “já volám ohledně toho inzerátu.”

“Inzerátu?” protáhl ženský hlas na druhém konci zamyšleně, “Vy myslíte na tu pozici v Dé jedničce!” navázala po krátké odmlce vesele, “To ale musíte poslat životopis!”

“Ale,” trochu jsem se zadrhl, “v tom inzerátu nebyla žádná adresa.”

“To není možné!” odporovala, “Určitě jsem ji tam… jedině že by… ti idioti v novinách! V tom to bude. Já s tím něco udělám.”

A než jsem stačil zareagovat, telefon mi položila.

Odložil jsem telefon na stůl a chvíli se na něj díval. Nevydržel jsem. Znovu jsem ho vzal do ruky a vytočil číslo ještě jednou. Tentokrát jsem čekal jenom deset minut a stihl jsem přestat broukat dřív, než převzala hovor.

“Dobrý den,” pozdravil jsem, abych ukázal, že jsem slušně vychovaný, “Já jsem před chvilkou volal.”

“Volal?” protáhla zadumaně, “No jistě! Kvůli tomu inzerátu s chybějící adresou. Už na tom pracujeme.” Dodala konejšivým tónem a s poslední tečkou mi hovor položila.

Znovu jsem se zamyšleně díval na odložený telefon. Odolával jsem delší dobu, ale stejně jsem nezvládl nevytočit číslo potřetí. Tentokrát mi hovor vzala ještě dřív než jsem vůbec stihl začít broukat.

Sotva jsem se nadechl k pozdravu, vyvedla mě z konceptu.

“Ano já vím,” řekla dřív než jsem otevřel ústa, “Volal jste kvůli tomu inzerátu. Vedu to v patrnosti.” A ukončila hovor.

Počtvrté už jsem číslo nevytáčel. Zaujatě jsem sledoval telefon a v duchu si opakoval tu trojí přízračnou konverzaci.

V tu chvíli začal telefon zvonit. Když jsem ho zvedl, ozval se v něm její hlas.

“Já vám nedala tu adresu,” vesele se zasmála a nadiktovala mi ji. “Bylo mi potěšením s vámi komunikovat.” A než jsem stihl zavěsit, ukončila hovor. Očividně v tom měla praxi.

Právě tohle byl ten slibovaný zlomový okamžik.

Za odeslaný životopis mi obratem poslali pětistránkový dotazník. Nejvíc mě překvapila část zaměřená na znalost klasické hudby. Ale zaplašil jsem nedůvěru, dotazník vyplnil a odeslal nazpátek.

Uplynuly tři dny a tři noci.

Pozvali mě na pohovor.

Samozřejmě že jsem se připravoval. Vždyť první dojem může člověk udělat jen jednou a tvrdí se, že na něm hodně záleží. Nacvičil jsem odpovědi na klasické otázky. Hladce jsem se oholil a dobře oblékl. Lehké nervozity ve tváři jsem se zbavit nedokázal, ale nakonec jsem přesvědčil sám sebe, že mi nemůže v očích personalisty výrazně uškodit.

Začátek proběhl standardně. Pozdrav ve dveřích, pokynutí k židli očividně pro mě připravené, dotaz jestli si něco nedám, cinknutí sklenice s vodou, vrznutí židle a pak se to zadrhlo.

Personalista seděl na druhé straně stolu a díval se na mě. Beze slova. Asi pět minut. Ale trpělivost je ctnost. Vydržel jsem.

“Věříte na mimozemský život?” přerušil nakonec mlčení.

“Proč ne,” pokrčil jsem překvapeně rameny.

Odpovědi připravené pro otázky typu: “Co považujete za svou silnou/slabou stránku?” jsem během pohovoru vůbec nedostal šanci využít.

Vytáhl na mě papír s úplně jinou sadou divných otázek.

“Máte hudební sluch?” mi z nich připadala ještě nejnormálnější.

A abyste věděli, mám. Pět let jsem docházel do ZUŠky na klavír.

“Prověření by neměl být problém,” uklidňoval mě, když jsme došli na konec.

Podíval se na mě trochu úkosem, pak si zaškrtl něco v papírech a mumlal si u toho: “Tělesná konstituce vyhovující.”

“Běháte?” zvedl náhle hlavu a se zájmem se na mě podíval.

“Ani ne,” přiznal jsem a radši nepřemýšlel, pro jakou univerzitní pozici může být běh nezbytnou dovedností.

“No nevadí,” uklidňoval mě personalista, “to se dá natrénovat.”

Zvedl se a přes stůl ke mně natáhl ruku.

“Zdá se, že jste téměř ideální kandidát. I když samozřejmě rozhodující slovo bude mít váš budoucí vedoucí.”

Očividně mi gratuloval. Jenže nebylo jisté k čemu.

“Promiňte, ale ještě mi nikdo nevysvětlil, o jakou práci přesně se jedná,” připomenul jsem nesměle.

Personalista zvedl obočí, jako by ho to překvapilo.

“To je vlastně pravda,” zamumlal a rozhlédl se po kanceláři. Pak se jakoby mimochodem zvedl od stolu, přešel k oknu, chvíli se z něj díval a pak náhle zatáhl žaluzie. Místnost potemněla. Obrátil se zpátky ke mně a spiklenecky ztišil hlas.

“To, co teď řeknu, patří mezi utajované skutečnosti,” rychle se rozhlédl, udělal pár kroků, aby se ke mně dostal blíž, a jeho hlas klesl až na samou hranici slyšitelnosti.

“Na začátku devadesátých let minulého století bylo v jednom ze skladů univerzity objeveno zvláštní zařízení. Při jeho základním zkoumání se náhodou přišlo na to, že je skrze něj možné procházet na cizí planety.”

“Děláte si srandu?” vyjekl jsem. Nedokázel jsem se ovládnout.

Pomalu zakroutil hlavou.

“Vy my chcete tvrdit, že Česká republika a právě Česká republika má zařízení umožňující cesty na cizí planety?”

Přikývl.

“Tady v Praze? To jako fakt?”

Zase přikývl.

“Ale to přece… vždyť tady se přece všechno rozkecá, to by se muselo dávno provalit!”

Decentně pokrčil rameny.

“Samozřejmě, že mi nemusíte věřit,” usmál se přátelsky. “My se vám ozveme.”

A nevím ani jak, byl jsem venku před budovou.

Když se mě kamarádi ptali, jak pohovor dopadl, mlžil jsem. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, co ten člověk na druhé straně stolu dokázal s vážnou tváří prohlásit. Váhal jsem, jak se rozhodnout, jestli se ozvou. Znáte to, z přirozené paranoii ve mně klíčila nedůvěra.

Trvalo to několik dní. Začal jsem si myslet, že se mi to všechno jenom zdálo.

Jenže pak se ozvali.

A já jsem… popravdě, začal podezřívat kamarády z hodně hloupého kanadského žertíku. Ale když jsem si přečetl instrukce, nedalo mi to a vypravil jsem se na určené místo.

Krok číslo jedna: Tramvají na Letenské náměstí. To jsem zvládl.

Krok číslo dvě: Koupit koblihu. Tam se vyskytl nečekaný problém. Pekařství sice bylo v těsné blízkosti tramvajové zastávky, ale když jsem se dostal na řadu a požádal ženu za pultem: “Jednu koblihu prosím,” dostalo se mi jen omluvného úsměvu a prohlášení: “Koblihy došly. Nechcete raději pudinkového šneka?”

Trochu mě to rozhodilo. Zavrtěl jsem hlavou a krámek urychleně opustil. Venku jsem se bezradně rozhlédl. Instrukce říkaly koupit koblihu a zmiňovaly pekařství. Ovšem už se nikterak nešířily v tom smyslu, zda je nutná kobliha právě z tohoto specifického pekařství.

Nakonec jsem se odhodlal to risknout a zapadl jsem do protějšího supermarketu. Tam koblihy měli. Dokonce ve výhodném balení. Po třech. Tak jsem je vzal.

U pokladen byla fronta. Nervózně jsem se díval na hodinky a po lidech okolo. Zdálo se mi to, nebo mě opravdu sledovali? Připadal jsem si podezřeleji, než kdybych pašoval kontraband. Ale u pokladny prošly koblihy bez většího vzrušení. Pokladní jen suše řekla cifru.

Stálo mě to deset minut zpoždění. Moje časová rezerva se povážlivě zkrátila. Nervózně jsem polkl, přestal se paranoidně rozhlížet po náhodných kolemjdoucích a vyrazil do parku.

Krok číslo tři: GPS souřadnice. Našel jsem si je předem na Google maps. Bylo to někde u podpěrné zdi, co nad ní stávala socha Stalina. Vyrazil jsem s koblihami přímo tam.

Nad schody jsem nasadil volnější tempo. Chtěl jsem přece v nové práci udělat dobrý první dojem. Zpocený a zarudlý bych nepůsobil dostatečně seriózně.

Vytáhl jsem mobil a začal kontrolovat souřadnice. Zíral jsem na displej a nevěnoval pozornost okolí, dokud jsem se nedostal na místo. Zvedl jsem oči a srdce mi spadlo do kalhot. Přede mnou byla jenom neporušená zeď. Pravděpodobnost kanadského žertíku se rapidně zvyšovala.

Vztekle jsem mrskl balíčkem koblih o zem. Udělalo to takový legrační zvuk. S nadějí jsem se podíval na zeď před sebou, jestli ji to gesto nepřimělo k rozestoupení se. Nepřimělo. Tak jsem si povzdechl, sebral ze země pochroumaný balíček koblih a začal nenápadně poklepávat na náhodné kameny. Doufal jsem, že je v tom prostě jen nějaký trik, který mi v instrukcích zapomněli sdělit. Taky jsem doufal, že v tom křoví dole nemají kluci schovanou kameru. Připadal jsem si v tu chvíli strašlivě nefotogenicky.

Když jsem se při mačkání kamenů posunul o pět metrů, znervózněl jsem. Po deseti metrech a několika schodech nahoru už jsem začínal panikařit. Pak jsem se ovšem zamyslel nad přesností své GPS, poodešel jsem od původně prohledávané stěny a o úroveň níž to bylo. Masivní portál krytý železnou mříží.

Narovnal jsem se v ramenou a nasadil ten nejsympatičtější výraz, jakého jsem byl schopen. Pokusil jsem se trochu urovnat i balíček s koblihami, ale moc mu to nepomohlo. Kritickým okem jsem zhodnotil, že nevypadá příliš vábně, ale už jsem opravdu nestíhal se vrátit a koupit nové.

Mříž šla otevřít překvapivě lehce. Dokonce ani nezaskřípala. Otvor za ní se rychle zužoval a nebyl příliš vysoký. Táhla odtamtud vlhkost a pach plísně. Znovu jsem znejistěl.

Opatrně jsem špičkou boty prošlapal podlahu, na kterou jsem se chystal stoupnout. Tímhle přeopatrným způsobem trvalo docela dlouho, než jsem se krok po kroku zanořil do tmy tak daleko, že už přestávalo být vidět.

Z přepjaté nervozity jsem propadl tísnivému dojmu, že mě někdo sleduje. Jako by se kolem mě spouštěla klec. Podíval jsem se nahoru, ale viděl jsem jenom tmu.

Zvedl jsem balíček s koblihami do pozice štítu. Přes jejich zjevnou křehkost mi připadalo, že tvoří bariéru mezi mnou a nepřátelsky houstnoucí tmou.

Zvenku se ozvalo dusání kroků. Otočil jsem se, napůl v očekávání rozchechtaných kamarádských tváří, ale mříž otevíral chlapík v obleku. Projít do tmy mu trvalo o poznání kratší dobu než mě.  Šel tak rychle, že do mě málem vrazil.

“Pardon!” zarazil se jen centimetry ode mě, když mě konečně zaregistroval.

Kolem mě projít nemohl, protože chodba byla moc úzká. Chlapík chvíli vyčkávavě stál a díval se na mě. Pohled jsem mu oplácel. I v příšeří jsem zaznamenal, že kromě obleku má taky kravatu a elegantní aktovku. O vyleštěnosti jeho bot jsem nicméně pochyboval, protože, jak jsem řekl, chodbička byla vlhká a blátivá.

“Nemůžete najít kartu?” přerušil nakonec mlčení zdvořilým tónem.

Beze slova jsem zakroutil hlavou a zvedl balíček s koblihami do výše očí.

“Já,” polkl jsem, “jsem přinesl koblihy.” Krok čtyři sice předepisoval jiný postup, ale měl jsem pocit, že něco prostě říct musím.

Chlapíka to k mému překvapení upřímně rozesmálo. Přátelsky mě poplácal po rameni a naklonil se ke mně blíž.

“Vy budete ten novej do Dé jedničky, mám pravdu?” ani nečekal na mojí reakci, chytil mě za ruku a věnoval mi dlouhý pevný stisk, provázený několika pohyby nahoru a dolů tak prudkými, že jsem se musel držet, abych v reakci na ně nezačal nadskakovat.

“Já jsem z Dé devítky,” pokračoval v trochu jednostranném rozhovoru. “Joža Volejník.” plácl se do hrudi aby mi bylo jasné, že to je jako on. “A o vás bezpochyby ještě hodně uslyším.”

“Nováček,” hlesl jsem, když se mi konečně podařilo vyprostit svou ruku z jeho sevření. “Josef Nováček. Opravdu jsem tu dneska první den. Já…”

“Už jste se nahlásil Berniemu?” zeptal se se zájmem. Zakroutil jsem hlavou. “Tak já vás dolů vezmu,” ještě jednou mě přátelsky poplácal po ramenou, “ať se Gary kvůli vám nemusí táhnout až nahoru.”

Podíval se ke stropu.

“Ale no tak Bernie,” řekl vesele. V tu chvíli začal mizet můj nepříjemný pocit padající klece. Od stropu se ozvalo lehké zašustění.

“Nebyl tu před chvílí nižší strop?” zeptal jsem se nejistě. Volejník se zase rozesmál a začal si proklepávat kapsy.

“Kam jsem to jenom…” mumlal si přitom a hodil na mě nejméně jeden omluvný pohled. Když skončil s kapsami, otevřel aktovku a začal ji nesystematicky prohledávat. Nakonec asi našel to, co hledal, protože zaklapl aktovku a narovnal se.

“Bernie, hoď mi světlo,” řekl jen tak do prostoru a na zdi vedle nás se rozsvítil nezřetelný bod připomínající nemocnou světlušku.

“Tak se připravte, chlapče,” řekl Volejník vesele, “Právě vstupujete do nové a lepší etapy svého života.” Přiložil k nemocné světlušce čipovou kartu, trvalo to pár minut, a stěna před námi se začala rozestupovat.

Nová a lepší etapa mého života silně připomínala starodávný výtah s hořčicově umakartovým obložením stěn, zašlým zrcadlem na zadní straně a prošlapaným zahnědlým kobercem na zemi. Ale protože mi Volejník blokoval ústupovou cestu, nezbývalo mi než vstoupit. Bylo to překvapivě neosudové.

“Nebudu mít problém z toho, že jsem nedodržel instrukce pro přístup do komplexu?” zeptal jsem se radši, ale Volejník jenom vrtěl hlavou.

“My přece nejsme nějaká rigidní vojenská organizace. Otevřené univerzitní prostředí, to je naše krédo.”

Otočil se k ovládacímu panelu a zamával do tmy ve vstupní chodbě. Už jsem byl pěkně zmatený, protože mi připadalo, že mu tma zamávala na oplátku.

Dveře výtahu se zavřely.

“Máme tu minus osmadvacet pater. Vy potřebujete až dolů. Takže to bude chvíli trvat,” vysvětloval jako by se omlouval. Výtah se mezitím s hrknutím rozjel. Trochu sebou při jízdě škubal, což mě přimělo k zamyšlení, jak často se provádějí revize výtahů na přísně utajovaných základnách.

Volejníkovi v kapse cinknul mobil. Vytáhl ho, přečetl si zprávu a zamračil se.

“Tak to vypadá, že vás budu muset nechat jet samotného,” řekl nespokojeně. “Ale to trefíte. Možná dal Bernie dokonce Garymu vědět.”

Natáhl se a zmáčkl číslo dvanáct. “Delegace mi dorazila nějak dřív, než měla, ale co se dá dělat,” povzdechl si. “Prostě sjedete až dolů a od výtahu jsou to šesté dveře vlevo.”

Výtah s trhnutím zastavil na minus dvanáctém podlaží. Volejník vyrazil ven, ale na chodbě se ještě otočil a do zavírajících se dveří zavolal: “Na viděnou!”

Takže jsme já a balíček koblih zůstali sami ve výtahu supertajné nevojenské základny v podzemním komplexu pod Letnou. Stiskl jsem balíček koblih pevněji. Výtah se znovu rozjel a vezl mě hloub, vstříc budoucnosti.

S trhnutím jsme zastavili na minus osmadvacátém podlaží, jak sdělovala červeně zářící číslovka na displeji. Hrklo ve mně. Konečná. Dveře se otevřely.

Výtah ústil na spoře osvětlenou chodbu s kobercem jen nepatrně méně ošlapaným, než byl ten ve výtahu. Lemovaly ji dvě řady klasických dřevotřískových dveří. Ta chodba se podobala chodbě libovolné administrativní budovy, kterou jsem kdy navštívil. Chvíli mi trvalo, než jsem našel to správné slovo, ale nakonec jsem na něj přišel. Ta chodba vypadala strašně nedobrodružně.

Na prvních dveřích vlevo od výtahu bylo několik obrázků. Identifikoval jsem panenku, panáčka a rybu. Když jsem dveře otevřel, objevil jsem za nimi toalety. Ošplíchl jsem si obličej a zděsil se nad výrazem své tváře. Vypadal jsem, jako když jsem poprvé projel horskou dráhu. Chvíli jsem se snažil uvolnit, ale pak jsem usoudil, že už je opravdu nejvyšší čas vyrazit.

U žádných dveří v chodbě nebyla jmenovka. Nebyly ani očíslované. K zmírnění mého neklidu to rozhodně nepřispívalo. Cítil jsem se jako vetřelec. Koneckonců jsem ani nevěděl, za kým vlastně jdu. Ale byl jsem už tak daleko, že nezbývalo než doufat, že pokud narazím na nějakou ochranku, tak se budou nejdřív ptát a až potom střílet.

Zastavil jsem se před šestými dveřmi, narovnal jsem se, letmo zkontroloval límeček na košili, nešťastně jsem se podíval na koblihy a napřáhl se k zaklepání.

“Zatraceně!” ozvalo se za dveřmi.

Leknutím jsem poodskočil a chvíli na dveře napjatě zíral. Po chvíli mi začalo být trapné, stát ztuhlý na chodbě přede dveřmi a s myšlenkou, co by si pomyslel někdo, kdo by náhodně vyšel z některé z okolních kanceláří, jsem konečně zaklepal. Asi jsem povrchní, ale ke spoustě věcí mě v životě dohnalo přemýšlení o tom, co by si asi pomysleli ostatní.

“Dále,” ozvalo se zevnitř.

Nasadil jsem suverénní výraz, sáhl po klice a vykročil.

A toho blba, kterého napadlo dát práh dovnitř místnosti, by měli pomazat medem a strčit do mraveniště, protože jak jsem tam ten práh nečekal, tak jsem o něj zakopl a do místnosti se víceméně vřítil.

Naštěstí jsem svou neřízenou chůzi zvládl vyrovnat dřív, než jsem narazil do psacího stolu. Suverénní výraz ve tváři jsem ovšem udržet nedokázal. Ale nemusel jsem si dělat vrásky. Muž za stolem ani nezvedl hlavu a dál cosi zuřivě zapisoval do počítače. Využil jsem tedy jeho nepozornosti, narovnal jsem se a snažil jsem se tvářit kompetentněji a schopněji, než jsem se ve skutečnosti cítil.

“Sedněte,” zamumlal muž za stolem pod vousy, což v tomhle případě není žádný řečnický obrat. Měl divoce kudrnatý knír a bradku, kterou si právě zamyšleně mnul.

Přitáhl jsem si ke stolu židli a vyčkávavě jsem zíral. Vrhl skrze mne nepřítomný pohled a pak se zase vrátil ke psaní.

Vytrvale a vychovaně jsem čekal. A čekal. A čekal.

Po pěti minutách strnulého sedu jsem přešel do ležérnější pozice a z nudy jsem si začal prohlížet kancelář. Byla zoufale nezajímavá. Žádné překvapivě tvarované artefakty. Žádní preparovaní mimozemšťané. Nic, co bych si představoval na tajné základně. Jen otřískaný nábytek. Klasické šanony. Předloňský kalendář s roztomilými koťaty tvrdící, že je červenec. A na podlaze stejný koberec jako všude jinde. Přimělo mě to uvažovat, jak velkou množstevní slevu na něj při zařizování zdejších prostor dostali.

Jediná trochu překvapivá věc byl druhý počítač muže za stolem. Na desce měl položené dva. Ten, do kterého psal, byl spořádaně šedostříbrný a nenápadný. Ten druhý, který ležel hned vedle, byl z nějakého důvodu ostře růžový.

Ta růžová byla skoro hypnotická. Nakonec jsem od ní neodtrhl oči, ani když muž za stolem zaklapl svůj notebook a prohlásil: “Hlášení je mor, ale kam bysme přišli, kdybysme ho nemohli založit do archivu?”

Samozřejmě, že si všiml, jak na ten počítač zírám. Zasmál se.

“No jo, růžová,” řekl bodře, “Když ona si z nějakýho důvodu myslí, že jí sluší.

Takže co mi neseš mladej?”

Několikrát jsem mrknul a automaticky jsem zvedl ruku s balíčkem.

“Koblihu?”

Tak koneckonců zněl poslední krok instrukcí: Vejít tam, kam už nedopadá světlo a jasně a zřetelně prohlásit: “Já jsem tady nový a nesu koblihu.” Což mi připadalo až tak blbé, že by to mohlo jako tajné heslo fungovat.

Musel jsem ovšem sebekriticky přiznat, že po běhu Letenským parkem a půlhodinovém nervózním promačkávání nevypadal balíček koblih zdaleka tak reprezentativně, jako když jsem ho v obchodě zvedal z regálu. Což ovšem nemohlo řádně vysvětlit reakci muže za psacím stolem.

“Koblihu?” prohlásil zvyšujícím se hlasem, celý jako by se narovnal a zmohutněl a jeho kudrnaté vlasy po ramena vztekle zdvojnásobily objem.

“Koblihu?” řekl ještě jednou, naklonil se ke mně přes stůl a já musel napnout všechno své sebeovládání, abych se nezačal při uhýbání před ním zaklánět.

“Si snad myslíš, že jsme policajti z nějakýho americkýho béčkovýho filmu a neděláme v práci nic jinýho, než jíme koblihy? No?” Že si prohlédnu svého nadřízeného tak zblízka z očí do očí hned první den, to jsem opravdu nečekal. Polkl jsem.

“Ehm,” vypravil jsem ze sebe, což rozhodně nemělo žádoucí uklidňující efekt. Zdálo se, že tenhle chlápek koblihy opravdu nemá rád. Trochu se ode mě odtáhl, sebral mi z ruky balíček a hodil ho na stůl.

“Tak povídej,” řekl zachmuřeně, “kdo tě s touhle provokací poslal?”

Ten kdo psal moje vstupní instrukce, byl nejspíš parchant se zvrhlým smyslem pro humor. Tvrdil, že koblihy jsou vstupenka. Zapřemýšlel jsem, kdo z mých kamarádů by tam mohl pracovat, ale nikdo mě nenapadl. Myslím, že právě v tu chvíli jsem se rozhodl, že až přijdu na to, kdo je autorem instrukcí, tak mu přinejmenším přerazím nos.

“Já jsem nováček,” řekl jsem nakonec.

“Nováček?” chlapík za stolem se odtáhl ještě víc, znovu si sedl a zhoupl se na své kancelářské židli.

“Josef Nováček,” upřesnil jsem. “Přišel jsem sem podepsat pracovní smlouvu.”

“Smlouvu?”

“Já si tedy nejsem jistý, jestli jsem ve vaší kanceláři správně,” začal jsem se preventivně omlouvat. “Nahoře jsem potkal pana Volejníka a ten mě poslal sem. Ale měl jsem sem dneska přijít podepsat pracovní smlouvu. Bylo mi řečeno, že jsem zvítězil ve výběrovém řízení a…”

“Jo tenhle nováček!” řekl už zase vesele chlapík za stolem. “Tos měl říct hned, mladej.”

Ulevilo se mi. Zase jsem si připadal patřičně.

“Já,” ukázal chlapík na sebe, “Jsem Gary. Vedu Dé jedničku. Ve volném čase. Jinak jsem chemik, teoretickej. Dáš si něco k pití?” poodjel na židli ke skříňce za stolem. “Mám tu vodu.”

“Ano prosím,” souhlasil jsem, když jsem si uvědomil, jaké mi předchozí výstup způsobil vyschlo v hrdle.

“Takže,” Gary se lokty opřel o stůl a přes propletené prsty sledoval, jak piju. “Co víš?”

Zakuckal jsem se. Na první otázku mi tahle připadala až příliš filozofická. Očividně jsem se na ten pohovor nepřipravoval úplně správně.

Pořád ještě jsem si nebyl úplně jistý, jestli to všechno není jeden velkej, hnusnej vtip. Nějaká uhozená reality show. Ale pak jsem dospěl k přesvědčení, že víc už se stejně ztrapnit nemůžu.

“Při pohovoru na tohle místo mi bylo řečeno, že se tady nachází základna pro kontakt s mimozemskými civilizacemi.” To se mi zdálo dostatečně neutrální. Vývody, které jsem si sám pro sebe dovodil po onom senzačním odhalení, jsem si pro jistotu nechal pro sebe.

“To je v zásadě pravda,” připustil Gary. Otevřel jsem oči doširoka. Tváří v tvář jeho klidu jsem tomu konečně začínal doopravdy věřit.

“Opravdu existuje způsob, jak cestovat na cizí planety?” vydechl jsem. Gary se dobromyslně zasmál.

“Je to jednodušší, než se zdá, mladej. Ale když se na tebe tak koukám,” zase trochu zvážněl, “budeme si muset vyjasnit ještě jednu věc.”

Snažil jsem se tvářit co nejchápavěji. Netušil jsem, kam tím směřuje.

“Ty asi budeš fanda do sci-fi,” řekl Gary. Neptal se, prostě to zkonstatoval.

“No, rád si něco přečtu,” připustil jsem nezávazně.

“Filmy? Seriály?”

“Jako oddechovku, proč ne,” přiznal jsem.

Na to Gary s pochmurným výrazem potřásl hlavou, jako by se splnily jeho nejčernější obavy. Což mě vyděsilo, chtěl jsem udělat co nejlepší první dojem, protože ten je nenahraditelný, a zdálo se, že kazím všechno, co jde.

Gary se za stolem zase postavil. Rukama se zapřel o stolní desku s takovou razancí, že zbytek vody ve skleničce vyšplíchl.

“Takže si jednou provždy zapiš za uši,” zahřímal tak důrazně, že mi to málem protrhlo bubínky. “Pravidlo číslo jedna: Za žádných okolností nevoláme prezidentovi! Jasné?”

Potlačil jsem nutkání vyskočit a zasalutovat a jen jsem ze sebe poslušně vypravil: “A-ano pane.”

“A žádný pane,” Gary si zase sedl, “Nejsme vojenská organizace.”

Čímž jsme se dostali na pevnější půdu. Nevypadalo to, že by se mi Gary chystal sdělit ještě nějaké informace. Rozhodl jsem se jít do toho po hlavě.

“Bylo mi řečeno, že budu zaměstnancem univerzity,” řekl jsem.

“V zásadě,” zabručel Gary.

“Jen jsem se nedozvěděl, pod jakou fakultu tenhle komplex vlastně spadá,” vyčkávavě jsem se na něj díval. Gary se začal trochu ošívat.

“Tohle je složitější věc. On koblih…”

“Koblih?” přerušil jsem ho překvapeně. Gary se na to zatvářil, jako by ho rozbolely zuby.

“Nepřerušuj mladej, k tomu se nakonec dostanu. Takže ono zařízení pro rychlou přepravu malých břemen na planety, které obsahují zařízení podobného typu,” když to řekl, ošklivě se na mě podíval, “vlastní ještě pořád Přírodovědecká fakulta, někde bych ti mohl vyhledat i inventární číslo, ale většinu grantů na provoz čerpáme z humanitek. A oficiálně jsme institut, kterej stojí tak o krok stranou od ostatních provozů univerzity. Do toho se dostaneš.”

Povzdechl si.

“Teď nás čekaj mnohem horší věci.”

Napjatě jsem se napřímil. Čekal jsem všelicos, ale Gary kysele řekl jen jedno slovo: “Papírování.”

Dospěl jsem k názoru, že můj budoucí nadřízený má k oficialitám jakýsi vrozený či získaný odpor.

“No, čím dřív s tím začnem, tím dřív nás to zničí,” řekl fatalisticky, odsunul se na židli k registratuře v pravém zadním rohu kanceláře, chvíli prohrabával zásuvky a občas něco z jejich obsahu hodil ladným obloukem na stůl. Nakonec poslední zásuvku s prudkým klapnutím zavřel a přesunul se zpátky ke stolu.

Než jsem se stačil na cokoli zeptat, sklonil se ještě k šuplíkům u svého psacího stolu a z jednoho z nich vytáhl tmavě fialový sametový sáček a kulatou plechovou krabičku.

“Než to přečteš, tak využiju čas,” řekl na můj tázavý pohled, vytáhl z pytlíku dýmku a dusátko, otevřel krabičku, ze které zasmrděl tabák, a začal dýmku nacpávat.

Fascinovaně jsem ho sledoval, ale on si toho zjevně nevšímal. Když konečně poprvé potáhl, spokojeně se usmál a uvolnil.

“Úplně vespod jsou zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,” vyfoukl mi do tváře kroužek dýmu. “Pak tam máš základní seznam bezpečnostních kódů a protokoly, zkrácenou verzi. Kdyby byl někdy nějakej průser, kterej by nešel vyřešit podle zkrácené verze, tak nezkrácená verze je k nahlédnutí na vrátnici. No a nahoře máš dvě kopie svojí pracovní smlouvy, jedna je pro tebe, druhou mi podepiš, Zl už to podškrábla, takže ze strany vedení jsou už oficiality hotový.”

Dál labužnicky kouřil a já se s jistou beznadějí díval na hromádku před sebou. Na výšku měla nejmíň deset centimetrů.

Zakašlal jsem.

“Kouř ti určitě nevadí, dýmkový přece jak známo voní,” dodal Gary mezi dvěma potaženími.

Zamrkal jsem, abych zahnal pocit slzících očí.

“Základní bezpečnostní pravidlo zní nepodepisovat nic, co sis celý nepřečetl, ale jestli si chceš ušetřit práci, tak řádek na podpis je na poslední stránce.”

Vzal jsem do ruky první svazek. Kancelář se začala plnit kouřem. Maně mi na mysli vytanuly kouřové detektory a rakovina plic, ale ty Garymu zjevně starost nedělaly.

Díval jsem se na první stránku pracovní smlouvy. Moje jméno vepsané do předtištěné kolonky mi připadalo osudové. Obzvlášť proto, jak se začínalo ztrácet v dýmovém oparu. Tak jsem se rozhodl hodit všechnu opatrnost za hlavu, fascikl jsem prostě obrátil a podíval se na Garyho: “Můžete mi půjčit tužku?”

O rozumnosti tohoto svého rozhodnutí mám ovšem dodnes jisté pochybnosti.

Gary se trochu ublíženě ušklíbl.

“Ta bezstarostnost mládí,” řekl a začal nedokouřenou dýmku smutně vyklepávat do popelníku.

Pět minut potom, co jsem podepsal, měl Gary dýmku konečně vyčištěnou, podíval se na mě a prohlásil: “Tak snad abysme vyrazili na prohlídku, mladej.”

Než jsme vyšli ze dveří, plácl se do čela.

“Úplně bych zapomněl!” obrátil se k věšáku u dveří a sebral z něj něco, co vypadalo jako opasek s pistolí. Pistoli vytáhl, odklopil z ní boční panel, pod kterým se schovával displej, na kterém chvíli s mnohým bručením něco nastavoval. Pak mě chytil za ruku a střelil mě do předloktí.

“Au,” reagoval jsem automaticky, ačkoli se zpožděním jsem si uvědomil, že to vlastně ani nebolelo. Červená tečka, kterou výstřel na předloktí zanechal, začala okamžitě mizet.

“Paragraf 25 odstavec b,” pokrčil rameny a tvářil se zlomyslně. “Souhlas s očipováním pracovníka pro usnadnění hledání při případné ztrátě v terénu.”

Vyrazil k výtahu a nechal mě zkoprněle stát ve dveřích kanceláře.

“Pohyb, mladej,” obrátil se ke mně, když jsem se asi minutu k ničemu neměl, “nezapouštěj mi tam kořeny. To už zkoušel starej Poledníček a až ho potkáš, nezmiňuj se před ním o zahradnickejch nůžkách a herbicidech. Vždycky ho to tak rozruší, až z toho úplně pučí.”

Omámeně jsem zabouchl dveře a s pravidly bezpečnosti práce, pohotovostními protokoly a pracovní smlouvou pod paží jsem vyrazil za Garym. Koblihy zůstaly na stole.

Zatímco jsme čekali na výtah, začal Gary s výkladem.

“Oficiálně se to tady označuje Donut centre, máš to v papírech a budeš to psát do hlášení. Ale říká se tomu tady Koblihárna.

Jo, je to uhozený jméno. Ale Koblihárnu uváděli do provozu na začátku devadesátejch let. Já úplně vidím, jak nějakej idiot okouzleně zírá na ještě nepojmenovanej koblih a prohlašuje: ‘Chlapi, to vypadá úplně jak ta americká kobliha – donut! Donut centre! To je dobrý krycí jméno!‘ Jak se nadšeně rozhlíží po ostatních a ti mu to roztržitě odkejvávaj.

No a tak jsme získali Koblihárnu a koblih a polovina galaxie se nám směje, že jsme sami sebe pojmenovali po hnusným sladkým pečivu. Říkaj nám Koblížci. Však ti z toho taky začnou časem trnout zuby,” dodal temně, když jsem neprojevoval dostatečný znechucení.

Konečně přijel výtah. Vlezli jsme dovnitř a Gary se přemýšlivě díval na ovládací panel a pak na mě.

“Tak si říkám, vezmeme to systematicky, nebo náhodně?” ale na mojí odpověď nečekal, zasmál se a prohlásil: “Tak systematicky,” a postupně zmáčkl všechny knoflíky.

“Patro minus sedmadvacet,” prohlásil, když výtah s trhnutím zastavil a dveře se začaly otevírat. “Kanceláře.” Dal mi minutu, abych si užil výhled a hnal výtah zase výš. Popravdě, na patru minus sedmadvacet bylo nejpozoruhodnější to, jak moc se podobalo patru číslo minus osmadvacet. Stejná chodba. Totožné dveře. Snad jen ten koberec nakoupený s množstevní slevou byl trochu ošlapanější než o patro níž.

“Kdo tu sídlí, po mně vědět nechtěj, mám strašně špatnou paměť na jména,” zakončil Gary prohlídku minus sedmadvacátého patra. A taky minus šestadvacátého patra. A minus pětadvacátého patra. A minus čtyřiadvacátého patra.

Věřili byste, že mi byl Gary schopný úplně totožně popsat celých deset pater kanceláří? Já jsem tomu taky nechtěl věřit.

Změna nastala v minus osmnáctém patře. Úplně mě vyděsilo, když místo: “Kanceláře.” Řekl: “Laboratoře.” Co se ovšem vzhledu laboratorní chodby týká, vypadala úplně stejně jako chodba kancelářská. Jenom koberec došel. Byl nahrazen linem. Ale i na to jistě designéři získali množstevní slevu, protože laboratoře zabíraly dalších pět pater.

V minus dvanáctém patře přišla recidiva.

“Kanceláře.” Úplně jsem se vyděsil, když to Gary řekl.

Ale v minus jedenáctém se naštěstí ozvalo: “Konferenční místnosti. Rezervovat možno na místní koblih síti minimálně čtyřiadvacet hodin předem. Další podmínky na stránce rezervacekonferencnichmistnosti.koblih.”

“Vy tu máte vlastní síť?” zeptal jsem se zvědavě, když dveře výtahu zaklaply.

“To je snad logický,” zpražil mě Gary pohledem.

“Sklady,” následovalo v minus desátém patře. Což se opakovalo i v patře minus devátém, minus osmém a minus sedmém. V minus šestém následovalo: “Převážně sklady.” Než jsem se stihl zeptat, co přesně je tam kromě skladů, dojeli jsme do minus pátého patra.

“Koblih - první úroveň,” prohlásil Gary. Chodbička před výtahem se smrskla na nějaké tři metry a vedly do ní jen jedny dveře.

“Koblih - druhá úroveň,” následovalo ve vzhledově totožném minus čtvrtém patře. V minus třetím patře to byla úroveň třetí a v minus druhém úroveň čtvrtá. Otevřel jsem pusu, abych se Garyho zeptal, ale pak jsem zase sklapl, protože jsem usoudil, že mi stejně nic nevysvětlí.

“A konečně,” prohlásil Gary spokojeně, “Patro minus první - kantýna, dáme si kafe,” prohlásil a radostně vykročil ven z výtahu.

“Á,” dodal spokojeně, “přesně jak jsem si myslel, zbytek týmu si tu dává romantickou snídani ve dvou, tak tě s nima můžu rovnou seznámit.”

Gary vyrazil a já mu při proplétání mezi stolečky sotva stačil. Jak jsem si dával pozor, abych na někoho nešláp, nebo do někoho nevrazil, tak jsem si ani nestihl všimnout, k jakému stolečku přesně míříme.

Takže jsem neměl čas se připravit.

“Rybko, Hadvo,” zahlaholil Gary přede mnou, “Vedu vám ukázat nováčka.”

Pak se zastavil a udělal krok stranou, abych se dostal ke stolku.

Nasadil jsem přátelský společenský výraz, který mi vzápětí na tváři ztuhl.

Přímo přede mnou se od stolku zvedl žralok. Zaklonil jsem hlavu, abych ho dohlédl. Byl vyšší než já a asi se usmíval. Dovoluje vůbec žraločí fyziognomie něco jiného než úsměv?

Drobné říznutí, které jsem si při holení způsobil kousek od levého ucha, začalo bolestivě pulzovat. Vzpomněl jsem si na zkazky o žralocích rozdrážděných jedinou kapkou krve upuštěnou do vody a nějak jsem neřešil, co dělá žralok na souši v kantýně pod Letnou. A přitom to ani nebylo složité. Co by dělal, očividně se chystal vypít si kafe. Na stolečku za ním stál jeden plný a jeden prázdný šálek.

Polkl jsem, když se ke mně naklonil blíž, a automaticky jsem před sebe natáhl ruku. Koneckonců jsem mu měl být očividně představen.

“Nováček, Josef Nováček,” vypálil jsem ze sebe a modlil se, aby napřaženou ruku nepovažoval za příliš chutné a lákavé sousto. Ale naštěstí byl Rybka v té době už poměrně seznámen s divnými lidskými zvyky a do napřažené dlaně mi vtiskl ploutev. Potřásl jsem mu s ní. Byla vyloženě mokrá. Čímž Rybka považoval formality za ukončené a zase si sedl. Se stále napřaženou rukou jsem se rozhlédl okolo, abych se seznámil i s posledním členem týmu, ale protože jsem nezahlédl nikoho dalšího postávat kolem, usoudil jsem, že ho nějaká nutná krize odvolala, zatímco jsem fascinovaně zíral na Rybkovy zuby.

Gary si sedl a pokynul mi, abych se přidal. Přitáhl jsem si židličku od vedlejšího stolku a nervózně jsem posedával na jejím kraji a zíral na žraloka, jak brčkem srká kávu.

“Tady Rybka je postrach každého překladatele,” poplácal ho Gary po hřbetní ploutvi. Rybka se na něj otočil a věnoval mu jeden zubatý úsměv. “Stopařova průvodce znáš?” obrátil se Gary pro změnu ke mně. Přikývl jsem. “Takže Rybka se vlastně nejmenuje Rybka, ale jeho jméno se mimo vodu dost těžko vyslovuje, takže, když se přidal k našemu týmu, dali jsme mu přezdívku  – Babylonský Rybka. Sice si ho jen těžko můžeš strčit do ucha,” zasmál se Gary, “Ale stačí mu slyšet pár slov jakéhokoli jazyka a vytvoří sekret, po jehož požití budeš schopný se tím jazykem dorozumět.”

“To je fascinující,” s široce otevřenýma očima jsem se k Rybkovi obrátil, “Jak to funguje?”

Rybka pokrčil ploutvemi a smutně se podíval na prázdný šálek od kávy.

“Já, donesu vám novou,” navrhl jsem, protože mě napadlo, že bych si členy svého týmu měl předcházet. Rybka se usmál pokud možno šířeji a kývl.

“Tak mi taky jednu vem mladej,” řekl Gary a cvrnknul po mně dvackou. Zaleskla se ve vzduchu a dopadla na stůl těsně přede mě.

Šel jsem se postavit do fronty. Vzal jsem si hnědý plastový tác, požádal obsluhu za pultem o tři šálky kávy a zapudil chuť na chlebíček s rybí pomazánkou, který se lákavě smál v chlazené vitrínce.

U vitrínky s moučníky jsem obezřetně minul želatinu v podezřelých barvách a vzal jsem si věneček a rakvičku.

Fronta k pokladně postupovala celkem svižně. Když jsem se skoro dostal k placení, podíval jsem se náhodně na zem a uviděl tam rozpláclý kopeček jedovatě zelené želatiny. Šťouchnul jsem do ní špičkou boty, byla podivuhodně konzistentní.

“Prosím,” zavolal jsem nesměle na obsluhu, “tady je na zemi želatina, mělo by se to uklidit, aby na ní náhodou někomu nepodklouzla noha.”

Tohle prohlášení ke mě přitáhlo pozornost celé fronty i osazenstva všech stolečků v dohledu. Jako by mě propalovala desítka pohledů, cítil jsem se až nebezpečně sledovaně. Znova jsem sklonil hlavu k želatině. K mému překvapení začala měnit barvu do fialova. Zajímavý efekt.

Pak jsem jako ve zpomaleném filmu sledoval, jak se původně vyšší a štíhlejší kopeček želatiny snižuje a rozšiřuje, následně vymršťuje vzhůru a letí. Přistál mi přesně na kravatě.

Při snaze zachovat rovnováhu jsem rozhodil rukama a tácem málem sejmul vedle stojící dvojici. Káva vystříkla ze šálků v efektních obloucích a ohodila strop. Náraz želatiny mě srazil k zemi. Narazil jsem si zadek a želatina mi vystoupala až před obličej, kde se poměrně hrozivě tyčila a vydávala divné zvuky.

V té chvíli jsem bezpochyby poutal pozornost celé jídelny. Někde v pozadí obecně vzrušeného šumu jsem slyšel klapot kroků a divný zvuk, který se ze všeho nejvíc podobal zvuku, který vydáváte, když v potápěčských ploutvích capete po břehu.

Divné zvuky už se neozývaly jenom ze želatiny. Druhá sada se ozývala přímo za mnou. Jen znatelně výš než od podlahy. Vzhledem k tomu, že jsem víceméně pololežel na zemi, jen jsem zaklonil hlavu, abych viděl, jestli se neblíží ještě jedna, tentokrát obří, želatina. Ale byl to jenom Gary.

Kromě divných zvuků ještě divoce gestikuloval a tvářil se naléhavě.

Nechápal jsem absolutně nic. Na své zadní ploutvi přicupkal do mého zorného pole i Rybka. Byl asi pět metrů ode mě, když se vrhl na zem, po břiše proklouzl mezi mnou a Garym a plácl mě přední ploutví přes pusu. Ucítil jsem něco vlhkého na rtech a automaticky jsem se olízl. V té chvíli začaly divné zvuky vyluzované Garym dávat smysl.

“... on je tady nový,” dokončoval právě svůj proslov a podíval se na mě. Želatina přesunovala těžiště a chvíli těkala pohledem mezi mnou a Garym.

“Já,” zkusil jsem říct a uvědomil jsem si, že se moje hlasivky chovají nějak jinak než obvykle, “se omlouvám.”

To na základě úvahy, že ať se stalo cokoli, tak omluvou nic nezkazím. Vyčkávavě jsem se díval na želatinu před sebou, která se pomalu vracela ke své původní klidně zelené barvě.

“Já jsem nevěděl, nemyslel jsem to špatně,” přidal jsem zkusmo a želatina se začala stahovat.

“Dobrá nový koblížku,” prohlásila želatina, na chvíli se zarazila a podivně u toho vibrovala, “odpuštěno.” Odplazila se pryč a nechala mě ležet na zemi před pokladnou.

“Tak dobrý mládeži,” obrátil se Gary k okolo zevlujícímu davu, “Mezidruhová krize zažehnaná, tak se můžete spokojeně rozejít po své práci.” Na ta slova začal někdo tleskat. Za chvíli bouřila celá jídelna. Přemýšlel jsem, jestli se dokážu studem vsáknout do podlahy, ale nepodařilo se mi to.

Tak jsem se uvedl do všeobecného povědomí.

První den v práci? Pěkně děkuju.

A jen tak, mezi námi koblížky, jsem tiše doufal, že první dojem se značně přeceňuje.