Valentýn

28.1.1910

Milý synovče,

od smrti tvého otce při oné politováníhodné nehodě s vysokou pecí se cítím povinen býti Tvým rádcem a životním průvodcem. Vím, že svého drahého bratra nedokážu zcela nahradit, ale věz, že se vynasnažím býti Ti v životě stejně pevným bodem, jako byl on.

Různé povinnosti mi sice zabraňují v návratu do rodného hnízda, ale Tvá babička mě v pravidelných dopisech informuje o všem, co se u vás za mé nepřítomnosti děje.

Oznámení, žes pod ochrannými křídly své matky dospěl, mě potěšilo. V souvislosti s tím Tě, sice nerad, ale přece musím pokárat. Mladík v Tvých letech, měl by už míti vybranou životní družku a chystat se na snůšku a vyvedení mladých. Uvědom si, že právě na Tobě leží odpovědnost za zachování našeho prastarého a úctyhodného rodu. Teď sice žijeme v skrytu a našich soukmenovců ubývá, ale je třeba připravit se na chvíli, kdy znovu ovládneme oblohu tohoto světa.

Zamysli se nad svým životem. Budeš-li potřebovat radu, jsem tu pro Tebe.

Tvůj milující strýc

13.2.1910

Velevážený strýčku,

Tvé dopisy jsou mi vždy zdrojem rad a životních poučení. Jsem tedy rád, že mohu z Tvých beder sejmout starost o budoucnost mou i budoucnost našeho rodu. S radostí Ti oznamuji, že jsem již potkal Tu, po jejímž boku bych rád strávil zbytek života.

Nechci Tě unavovat líčením jejích mnohých předností, uvědomuji si, že ji vidím zamilovanýma očima a mé ódy na ladný pohyb jejích pevných křivek, by Tě mohly uvádět do rozpaků.

Doufám však, že až ji poznáš, tak si ji i Ty pro její jiskrnou povahu, melodický hlas a přesnost zamiluješ.

Vídáme se pravidelně. Zatím jsem sice nesebral odvahu požádat ji, aby se dala představit mé matce, ale Tvůj dopis mi dodal síly.

Vím, že lidi považuješ jen za módní rasu, která brzy pomine, ale rozhodl jsem se využít jednoho z jejich zvyků. Zítra tradičně slaví den zamilovaných. Připadá mi to jako vhodná příležitost vyjevit jí své úmysly.

Věřím, že v příštím dopise Ti budu moci oznámit úspěch svého podniku, ze kterého se bude radovat celý náš rod.

Tvůj oddaný synovec

15.2.1910

Milý synu,

nešťastná smrt tvého bratra nestačila. Osud nás pronásleduje další tragédií. Nejmladší výhonek našeho rodu zemřel.

Vyčítám si to. Měla jsem pozorovat varovné příznaky. Už týdny sedal v pravidelnou dobu vedle kolejí a sledoval vlak, jak projíždí kolem. Nenechal se při tom zahlédnout lidmi, tak jsem to přehlížela. Zdálo se mi to býti nevinnou zábavou dospívajícího chlapce. Já sama jsem častokrát se zalíbením pohlédla na vlak projíždějící krajinou. Ta rychlost! Ten ladný tvar! Ty vyletující jiskry! Je asi přirozené, že k vlakům cítíme vrozenou příchylnost. Jenže ta nevinná kratochvíle vyvrcholila neštěstím. Můj vnuk a tvůj synovec byl včera v 18:46 sražen parní lokomotivou. Jako vždy jela přesně podle jízdního řádu. A on z jakéhosi podivného důvodu stál na kolejích s kyticí a krabicí čokolády. Čelní náraz toho kolosu nemohl přežít. Jeho matka a já si zoufáme.

Bojím se, že nastává soumrak našeho prastarého dračího rodu.

Vrať se domů a buď nám v této těžké době oporou.

Tvá milující matka