Taková drobná hříčka jako příspěvek do této soutěže.
Vešla do kanceláře. Posadila se. Tiše poděkovala za sklenici vody. Sklopila oči. Nešťastně nahrbila ramena.
Vilhemína zaklapla poznámkový blok a naklonila se přes stůl.
“Víte,” řekla, “tady můžete říct cokoli a zůstane to jen mezi námi. Věřte mi. Máme tu stínění.”
Žena na druhé straně stolu zvedla oči a pokusila se o úsměv.
“Chápu, že je to pro vás těžké,” usmála se na ni povzbudivě Vilhemína, “ale přišla jste k nám a to je první krok správným směrem. Šťastné konce jsou naše specialita.”
Žena na druhé straně stolu usrkla ze své sklenice vody a začala mluvit.
“Chápejte, na začátku to nebylo špatné. Byla jsem pro něj dokonalá právě taková jaká jsem. Rozuměl mi. Měl mě rád. Jenže pak se to zkazilo. Přestala jsem mu vyhovovat. Nejdřív to byly jednotlivosti. Slovíčko támhle, gesto tuhle. Ale časem se to horšilo. Přestal mi rozumět. Nutil mě říkat věci, které bych sama nikdy nevyslovila. Nutil mě dělat věci, které se mi příčily. Stupňuje se to čím dál víc. Cítím se jako obtížný hmyz. Jako prašivá.”
“Už pro něj nejsem důležitá. Nerespekuje jaká jsem a začal mě měnit podle svých vlastních potřeb.”
“A víte, co je nejhorší? On si ani neuvědomuje, jak mě tím znásilňuje. Považuje to za správné!”
“A já,” nadechla se, vytáhla z kabelky svazek papírů a přes stůl ho přisunula k Vilhemíně, “jsem se rozhodla, že už to prostě nebudu dál trpět. Mám svá práva!”
Vilhemína svazek zběžně prolistovala. U náhodně pročtených odstavců občas bolestivě sykla, občas zavrtěla hlavou. Na poslední stránce smutně povzdechla a podívala se na ženu na druhé straně stolu.
“V tomto případě bohužel vidím jedinou možnost.”
“Eliminace?”
“Eliminace.”
“Počítala jsem s tím,” zašeptala žena a křečovitě sevřela okraj své kabelky.
Vilhemína se na ni smutně usmála.
“Považuji to za formalitu, ale stejně váš případ ještě přezkoumáme. Do tří dnů vám dáme vědět.”
Vilhemína se na svou klientku dívala lítostivě, ale z té jako by po vyslovení ortelu spadla veškerá tíha.
Vyšla z kanceláře. Usmála se na sekretářku. Tanečním krokem prošla vstupními dveřmi. Konečné řešení se blížilo. Bylo jí tak lehce.
Na dveřích, které za ní zapadly, se v zapadajícím slunci zablyštěla mosazná cedulka s nápisem:
V. Prašivá - K. Brebera
POMOC LITERÁRNÍM POSTAVÁM V NOUZI
Máte problém se svým autorem? Jsme tu pro vás!
(korekce, revize, redistribuce, eliminace a další)
Tento objekt je střežen protitvůrčím polem.
Žádost o eliminaci byla vyřízena kladně a tak, když si, o tři dny později, bezradný autor pročítal svůj text, marně přemýšlel o tom, proč do něj vložil tolik nelogicky jednostranných rozhovorů a tak nadlimitní množství situací bez myšlenky. Té povídce prostě něco důležitého chybělo.
Jé, to je super!
OdpovědětVymazat