Pro šťastnější budoucnost

Příspěvek do CKČ 2015.

Bývala to hustě proplétaná síťová konstrukce ve tvaru pyramidy. Když hřiště zrušili, začala se rozpadat. Nakonec z ní zbylo pár vláken v každém směru. Na několika nejnižších sedí chlapec a dívka. Houpou se jen tak, aby se neřeklo, a mlčí.

Ostatní vybavení hřiště už dávno vzalo za své a mezi základy byvších prolézaček bují tráva a prospívají náletové dřeviny. Někde dál mezi domy se ozve houkání.

"Další," zkřiví děvče obličej a zamrká, aby zahnalo slzy. Chlapec nesměle zvedne ruku a pohladí ji po vlasech. Podívají se na sebe. Vymění si úsměv.

°°°

Mají výročí. Podařilo se mu sérií výměn a transakcí na černém trhu sehnat svíčky, láhev vína a cosi jako křupky. Kdyby zašel do obchodu, bylo by to nekonečně snazší, ale jde mu o princip. Nebude podporovat otrokářský systém. Nebude používat Kartu.

Zatím se mu to daří. Kartu vytáhl snad jenom ve škole. Dotáhl to k povinné maturitě. Kvůli rodičům. Pak systému zmizel.

Na Kartě se mu sčítají dluhy vůči společnosti, ale jeho to nezajímá.

Kam to jde, chodí pěšky. MHD použije jedině, když si je alespoň na devadesát procent jistý, že nebude legitimován. Hrozí-li legitimování, utíká. Vyhýbá se uličním snímačům. Neužívá oficiální obchody. Nemá legální zaměstnání. Není dobrá partie.

Ona s ním přesto zůstává. Vyryl to do lavičky ve Stromovce. Elie plus Ignác rovná se Velká Světová Láska. Při rutinní údržbě to sice údržbáři ze správy parku vybrousili a přetřeli, ale skutečnost tím nezměnili. E+I=VSL a srdce prostřelené šípem.

Elie jeho odpor k systému chápe. Sdílí ho. Na rozdíl od něj k němu má i racionální důvod. Rodinná dispozice. Když jí bylo deset, vyhodnotil systém jejího otce na základě sebraných údajů jako neperspektivního. Neperspektivním pacientům není poskytována léčba.

Elie není tak důsledná jako Ignác. Své dluhy vůči společnosti si hlídá. Má nenáročné, špatně placené zaměstnání s téměř nulovou odpovědností. Aby občas mohla Kartu legálně použít. Pro ně pro oba. Aby se Ignác mohl cítit co nejsvobodnější.

"Byla jsem ve starožitnictví," řekne mu, potom co vypijí víno, snědí křupky a při svitu dohasínajících svíček se něžně pomilují. "Mám pro tebe dárek."

Když se zvedne z postele, dvě dokonalé poloviny jejího bledého zadku září ve tmě jako dva měsíce. Ignác pololeží a okouzleně sleduje to pevné a žádoucí tělo. Elie se chvíli přehrabuje v kabelce a pak mu s uzarděním předává balíček v hnědém papíře.

Ignác si ji přitáhne zpátky do postele a když se její rozčepýřená hlava uvelebí na jeho rameni, balíček otevře. Uvnitř je krabička v celofánu. Překvapeně se na Elie podívá.

"Čokoláda?" podiví se.

Elie horlivě kývne.

"Četla jsem totiž, že bývalo zvykem balit čokoládu do staniolu. A ten starožitník o tom buď neslyšel, nebo si při prověřování nechtěl poškodit autentický exponát. A když jsem ji tam uviděla, řekla jsem si, že bych mohla mít štěstí." Vyčkávavě se na něj dívá.

Ignác zadrží dech. Roztrhne celofán. Než krabičku otevře, nadechne se. Jako by se mu do jednoho okamžiku zkomprimovaly nejméně troje Vánoce.

Z krabičky vypadne do nekonzumovatelna zešedlá tabulka čokolády obalená stříbrným staniolem. Nemůžou uvěřit svému štěstí. Staniolu je tolik, že stačí na obě jejich Karty. V tu chvíli je Ignác šťastný.

°°°

Vyzvedne si v bankomatu podporu a Kartu poté pečlivě zabalí do potrhaného staniolu. Dává si pozor, aby ho při tom nikdo neviděl. Tenká vrstva zakázaného kovu odstíní čip, který Karta obsahuje. A odstiňování je zločin. Zastrčí zabalenou Kartu do náprsní kapsy a ještě jednou se rozhlédne. Pak vyrazí do knihovny.

Ignác by Kartu raději nepoužíval, ale potom, co dostali Elie, mu nic jiného nezbylo. Bez Karty se nedalo přežít. A tak zašel na úřad. Od té doby je veden jako sociální případ. Žije na okraji společnosti. Sám. Elie si opatřila soudní příkaz, který mu zakazuje přiblížit se k ní a k jejich synovi. Nedalo jí to příliš mnoho práce. Každý chápal, že je třeba nebezpečnému asociálovi zabránit v indoktrinování příští generace.

Kdyby Ignác Kartu pečlivě neodstiňoval, spustil by se pouliční alarm pokaždé, když projde kolem spínače v okruhu sto metrů od Elie nebo od jejich syna. Neví, jak ho Elie pojmenovala. Soud mu na tuhle informaci nepřiznal právo.

Ale Ignác se rozhodl to změnit. Nepřijímat trpně předurčený osud. Od doby, kdy se vyhrabal z deprese po Eliině odchodu, má plán.

Vyčetla mu tenkrát, že nemyslí na budoucnost, že neplánuje, nepřemýšlí dopředu. Vyzývavě se při tom hladila po vystouplém břichu. Těhotenství ji změnilo. Najednou neviděla, že zdravotnický oddíl na Kartě shromažďuje citlivé informace. Neuvědomovala si, že sanitky často odvážejí nemocné proti jejich vůli. Zapomínala na hodnotící komise. Neviděla příklady zvůle mocných a vládnoucích.

S Elie cloumaly hormony.

Ignác vejde do knihovny a opatrně se rozhlédne.

Chvíli stojí u regálu s časopisy, několik jich prolistuje a pak si vezme ten největší, obrázkový časopis s velkoformátovými fotkami divoké přírody. Ke studijním místům projde kolem regálu s fyzikou. Nenápadně z něj vytáhne tlustou nezáživnou publikaci o časoprostoru. Zabere místo v rohu. Zatímco se prokousává fyzikálními vzorci, kryje se obrázkovým časopisem.

Ignác bádá.

Trvá to dvanáct let.

Ignác je unavený.

Elie se vdala.

Jejich syn studuje medicínu. Kariéra ve státním vyhodnocovacím ústavu mu připadá žádoucí a perspektivní. Je nejlepší v ročníku. Každý rodič by na něj byl hrdý.

Někdy v době jeho promoce, na kterou ho nikdo nepozval, dokončí Ignác svůj projekt.

Jeho Stroj času vypadá banálně a nezajímavě, ale dokazuje, že Ignác měl pravdu. Minulost lze změnit.

°°°

Vrátí se s řádným předstihem. Musí připravit půdu. Sází malé nenápadné částky. Střídá provozovny. Nechce, aby si ho někdo zapamatoval.

Než vyrazil, provedl podrobný výzkum. Má v hlavě výsledky sportovních utkání na příštích deset let. A tak sklízí. Malé výhry, které se sčítají jedna k druhé. Malé zanedbatelné prohry pro zmatení případných pozorovatelů.

Když přijde zlomový okamžik, má dost peněz, aby dokázal situaci zmanipulovat. Podplácení. Vydírání. Všemožné nepříjemné taktiky. Povede se mu to.

´Projekt Karta Pražana – Opencard zklamal!´ hlásá novinový titulek. Ignác požádá trafikantku o jeden výtisk. Čte s očima zalitýma slzami. Dokázal to. Tyranská Karta už nikdy nedosáhne svého. Nebude shromažďovat informace, nebude extrapolovat, nebude svazovat. Lidé zůstanou svobodní.

Ignác si s novinami sedne na lavičku, čte článek pořád dokola a usmívá se do slunečného dne.

A pak se stáhne do ústraní. Svého cíle dosáhl. Opencard zašla na úbytě. Jeho zásluhou.

Ignác žije v malém domku na periférii a skoro nevychází ven. S nikým se nestýká, pomineme-li prodavačku v malém krámku s potravinami na rohu. Noviny nečte. Sousedé mu přezdívají Poustevník.

A pak přijde rok, na který čeká. Ten rok, kdy se Elie s rodiči přistěhovala do Prahy. Začne chodit na jejich hřiště. Čeká.

"Elie! Elie! Vypadá jak zelí!" zaječí jeden z chlapců u síťové prolézačky, když na hřiště přijde děvčátko celé v zeleném. Ignác strne. Elie, jeho Elie. Je jí snad pět let, ale drzého chlapce sjede jedním ze svých pohledů. Ignác si na něj pamatuje. Patentní pohled číslo pět vyhrazený pro pitomce, říkávala mu.

Elie začne organizovat hru na honěnou. Když probíhá kolem Ignácovy lavičky shodí mu plášť.

"Promiňte," rychle vrátí plášť na lavičku a jejich oči se setkají. Oba strnou. Pětileté dítě a stoletý stařec zamrzlí v jediném okamžiku.

Ignác se usměje.

"Udělal jsem to pro tebe Elie," zašeptá a zavře oči, "pro tvou šťastnější a svobodnější budoucnost." Vzduch kolem něj těžkne a získává konzistenci melasy. Ignác už nemůže ani zvednout ruku. Na prsou se mu usazuje podivná tíha. "Elie," zašeptá nakonec. Holčička zírá. Tíha na Ignácových prsou je tak veliká, že Ignác pomalu přestává dýchat. Hlava mu spadne na prsa a celý se sesune ke straně. Umírá.

Holčička chvíli vyděšeně zírá a pak aktivuje čip implantovaný v zápěstí.

"Sanitku!" vyjekne podivně přiškrceným hlasem.

Systém rutinně vyhodnotí její rodinný profil, zaznamená zvýšený tep, nadměrnou hladinu stresových hormonů a vysokou prioritu dětského čipu. Houkání sanitky se ozve téměř okamžitě.

Šťastnější budoucnost je tady.