Válka

Krátká série drablů napsaná během DMD 2022.

Do Krytu (Čtyři strofy katastrofy)

První přišel Theo.
“Chytej,” hodila mu máma klíčky od svého auta, “počkám na tátu a sejdeme se na místě.”
Řidičák měl týden, tak se rozhodně nebránil možnosti si trochu zatrénovat.

Druhá byla Beka.
Zpráva jí pípla uprostřed rozhovoru.
“Promiň Pavlo, budu muset letět.”
“Co kdybych šla s tebou?”
“To nejde, táta to nerad vidí.”
“Tak za týden!” zamávaly si, když Beka nasedala na kolo.

Třetí vklouzla do krytu Marina.
Trvalo jí to přes celé město strašně dlouho. O muže a kluky se ale nebála, ani když začaly výbuchy, jejich dům byl od krytu pár set metrů.

Nikdo další už nedorazil.

Dole (Nejez tu židli!)

Nahoře se pořád děje něco ohromujícího. Dole je klid. Jen klimatizace tiše bzučí.
Zásoby vydržely dlouho. Nakonec zbyly jen tři… objekty? které mohou zahnat hlad.
Dívám se na své ruce. Jsou staré. Neplodné.
Sedím nehnutě, chlapec mě přehlédne, když vejde do jídelny. Na židli si sedne obráceně. Zakousne se do opěradla.
“Nejez tu židli,” řeknu.
Možná, že už zítra bude nahoře klid.
“Dřevo je přírodní materiál,” podívá se vzpurně, “nějaký živiny v něm budou.”
Nejmenují se tak, ale myslím na své společníky jako na Adama a Evu.
“Nejez tu židli,” zopakuju tiše a zavřu oči, “TA nemá žádnou nutriční hodnotu.”

Speciality šéfkuchaře (Po hlavě)

“To jídlo je nutričně nevyvážený,” brblalo děvče a rýpalo do steaku.
“Jez,” napomenul ji ze zvyku, “co by za něj děti v Africe dali.”
“Jestli ještě existuje Afrika,” zavrčela.
Dál se ozývalo jen skřípání příborů.
Snědla všechno. Vlastně jí ten znechucený výraz nevyčítal. Koření došlo předevčírem a ani jeho žvýkání neochuceného masa bez přílohy nenaplňovalo nadšením.
Kdysi rád experimentoval v kuchyni. Funkci šéfkuchaře ovšem zdědil, až když se počet obyvatelů krytu snížil na dva.
Začal tím nejtěžším, jako první specialitu si vybral ovar z hlavy. Ty části těla, které přišly na řadu po hlavě, už ho ve snech vyděsit nedokázaly.

Probuzení (Místa, kde se nechceš probudit)

Když se mi nechtělo probouzet, držel jsem oči zavřené.
Někdy křečovitěji než jindy.
Doma, když jsem věděl, že mě ve škole čeká písemka, na kterou jsem se neučil.
V cizím bytě, kde mě čekal nepříjemný rozhovor, který jsem s kocovinou fakt neměl chuť vést.
Dneska k sobě víčka tisknu tak, že skoro srůstají. Dost zbytečně, vzhledem k tomu, že je kolem absolutní tma. Šetříme energií, i když už bychom nemuseli. Dneska totiž otevřeme poklop a vyjdeme z krytu ven.
Oddaluju probuzení, jak to jde, protože jistý jsem si jedinou věcí. Ať už nahoře najdeme cokoli, nebude se nám to líbit.

Nahoře (Dál, než jsme chtěli)

Oblečou si ochranné obleky. Senzory nemusely zachytit všechno.
Pomalu vylezou po žebříku. Chlapec ručně otevře poklop a pomůže jí nahoru.
Venku je ráno. Na datu nezáleží. Když už nedokázali naladit ani rádiové vysílání, přestali počítat dny.
Je teplo. Oba se potí, ale nestěžují si.
Plot je kupodivu neporušený. Branka klapne.
Automaticky zamíří na hlavní. Před přechodem se rozhlédnou.
Do ohořelých aut ani pobořených domů se neodváží nahlédnout.
Stromy v parku u náměstí mají holé větve. Vítr po obloze honí temné mraky, slunce nevidět.
Dívka si stáhne kuklu a strne.
“Jak daleko to zašlo,” zašeptá, “když už tu ani nezpívají ptáci?”

Puma (Zrzavec)

Málem do ní narazili. Její plášť kvetl rzí.
“Kdyby měla vybuchnout, tak už vybuchla,” olízl si Theo rty. Neodvážil se pohnout.
Beka si vzpomněla na dědu. Teď už by byl v polovině přednášky o tom kdo a z čeho ji shodil.
Dole Beka neplakala. Držela se naděje, že rodiče i sestry přežili. Někde. Nějak.
Neplakala kvůli Marině. Respektovala její rozhodnutí.
Jenže teď si vzpomněla na dědu. Loni umřel a Beka si právě uvědomila, že je nejspíš poslední, kdo si ho pamatuje. Když se podívala na nevybuchlou pumu u svých nohou, nedokázalo už slzy řinoucí se po tvářích zastavit vůbec nic.

Odstíny šedi (Kde jenom ty kytky jsou)

Bolely mě nohy. Nevím, kolik jsem v nich měl kilometrů.
Bolelo mě srdce. Nevím, kolik nepohřbených jsme cestou viděli.
Bolely mě oči. Zjistil jsem, kolik různých odstínů může mít šeď.
Protože všechno bylo šedé, domy, stromy bez listí i stébla trávy, která se při dotyku lámala.
Cosi se tu dotklo země. Už to nebylo ve vzduchu, ale prostoupilo to do půdy, zarostlo to stromům pod kůru, srazilo to všem květinám okvětní lístky na zem.
To něco byla smrt.
“Poslední kopec?” navrhla Beka a já přikývl.
Čekali jsme další šeď, ale za kopcem, v paprscích zapadajícího slunce, zazářily bělostné květy kopretin.

Zářivá budoucnost (Nechat na holičkách)

Bylo divný zírat z okna. Ulice u uprchlickýho centra nebyla rušná, ale lidé na ní žili normální životy. Narozdíl ode mě.
Vrzly dveře.
“Pořád se v tom hrabeš?” odstrčila Beka hromadu článků a sedla si na stůl.
“Chci pochopit, co se stalo. Kdo se nepoučí z historie bude ji opakovat.”
“Si myslíš, že na historii budeš mít vliv?” zvedla obočí.
“Nevíš.”
“Z toho, co nám řekli, je jasný jedno,” řekla Beka, “teď nás nechají jít kamkoli a dělat cokoli, protože je žere svědomí, že se na nás vysrali. Dokonalej okamžik pro plnění snů.”
Nerozplakala se, ale já její slzy slyšel.

Splátka (Ve vývinu)

“Téda, kariéra ve vývinu, to bych do tebe neřekla,” mávala kolem sebe Beka vidličkou. Jídlo spíš honila po talíři, než aby jedla.
“Ve vývoji,” opravil ji Theo. “Výzkum a vývoj geneticky modifikovaných organismů.”
“Prostě jsi hlavička,” zaculila se.
“Ani ne,” sklopil hlavu. Měl tuhle restauraci rád, pořád nedokázal nechat jídlo nedojedené a tady dávali malé porce. “Jen je to asi jediný způsob jak splatit dluh.”
“Nic Jim nedlužíš!” vyhrkla bojovně. Beka, profesionální bojovnice proti Systému.
“Jim ne,” smutně se usmál, “Ale těm, co narozdíl od nás dvou nepřežili, ano. Pomoct s vyčištěním zasažený oblasti je to nejmenší, co můžu udělat.”

Návrat domů (Šelma)

Na sběr vzorků v zasažený oblasti jsem se přihlásil dobrovolně. Kdo by se nechtěl po letech podívat domů?
Z opěrný zdi u našeho domu se na mě díval nejhorší ksicht posledního století. Ten, za kterým šel jeho národ dobrovolně do pekel.
Někdo z ulice mu fandil, sprejoval jeho obrázek na tuhle zeď každou druhou noc. A pokaždý přišel někdo, kdo mu to veledílo přetřel nějakou urážkou. Poslední, kterou si pamatuju, byly tři šestky.
Teď byl ale obraz čistej. Na tomhle kousku betonu teda vyhráli jeho lidi. Ale vlastně na tom nezáleželo. Bomby jim na hlavu nechal naházet bez rozdílu všem.

Nový začátek (Neboj se rozkvést)

Zasažená oblast byla mrtvá. Nikoli ovšem neškodná. Prachové částečky z ní pozvolna infiltrovaly do okolí a měnily své sousedství. Pomalu, ale nezvratně.
Nikdo přesně nevěděl, co v těch bombách bylo. A jejich tvůrci nejspíš netušili, co se stane, když dopadnou. Možná.
Theo prováděl kontrolu experimentální sadby na stanovišti číslo 7.
Jeho tým se snažil upravit rostliny tak, aby dokázaly prosperovat v mrtvé hlíně. Aby přilákaly hmyz. Aby položily základ novému ekosystému. Změnit smrt v život.
Většinou rostliny uhynuly okamžitě.
Ale tahle várka vypadala slibně.
“No tak,” šeptal si Theo sám pro sebe, “neboj se rozkvést.”
Květina ho slyšela.
A rozkvetla.